Alberto Fujimori
| Alberto Fujimori | |
|---|---|
 Alberto Fujimori |
|
|
Prezident Peru
|
|
| Ve funkci: 1990 – 2000 |
|
| Nástupce | Valentín Paniagua |
|
Stranická příslušnost
|
|
| Členství | Změna 90 (1990–1999) Peru 2000 (2000) |
|
|
|
| Narození | 28. července 1938 (77 let) Lima, Peru |
| Choť | Susana Higuchi (1974-1994) Satomi Kataoka (2006-dosud) |
| Děti | Keiko Fujimori Hiro Alberto Sachi Marcela Kenji Fujimori |
| Vzdělání | Národní agrární universita University of Wisconsin-Milwaukee |
| Profese | zemědělský inženýr |
| Commons | Kategorie Alberto Fujimori |
Alberto Ken'ya Fujimori (* 28. července 1938 Lima) je peruánský politik, který byl prezidentem Peru v letech 1990–2000. Fujimori je kontroverzní osobou – na jednu stranu pomohl zemi překonat vleklou a hlubokou ekonomickou krizi a rázně zasáhl proti teroristickým organizacím Světlá stezka a Revoluční hnutí Túpac Amaru (dále MRTA), na druhé straně byl spojený s korupcí, porušováním lidských práv a používáním nedemokratických praktik.
Obsah
Před vstupem do politiky[editovat | editovat zdroj]
Rodina Alberta Fujimoriho přišla do Peru z Japonska. Původní profesí zemědělský inženýr byl v době svého zvolení profesorem matematiky. V roce 1988 založil politickou stranu Cambio 90 (Změna 90).
První období[editovat | editovat zdroj]
Politika[editovat | editovat zdroj]
V roce 1990, kdy byl Fujimori zvolen prezidentem Peru, byla země v komplikované situaci. Peru bylo dlouhodobě v ekonomické krizi, sociálně rozdělené a zmítané občanskou válkou. Předchozí prezident Alan García během svého mandátu zestátnil banky, přivedl zemi k hyperinflaci (cca 3399 % v roce 1989) a na pokraj státního bankrotu, rovněž potlačení maoistické guerilly Světlá stezka a marxistické guerilly MRTA se mu nedařilo – Světlá stezka v roce ovládala 19 z 24 departmentů Peru.
Hlavním oponentem Garcíi byl peruánský spisovatel a kandidát pravicové koalice Frente Democrático (Demokratická fronta) Mario Vargas Llosa – překvapivě však ve volbách zvítězil právě nepříliš známý Fujimori, který si získal sympatie veřejnosti svou příslušností k menšině (jeho rodina je japonského původu), skromností a rozhodností.
Jelikož však měl Fujimori v parlamentu menšinu, provedl v roce 1992 (zejména díky podpoře peruánské armády) tzv. „samopuč“ – rozpustil parlament, pozastavil platnost ústavy a některé opoziční politiky držel v domácím vězení. Jeho argumentem bylo, že opozice brání boji proti terorismu.[1] Následné volby opoziční strany bojkotovaly a Fujimori po nich mohl sestavit většinovou vládu.
Ekonomika[editovat | editovat zdroj]
Fujimori po svém zvolení praktikoval tvrdou neoliberální politiku (zrušení státních subvencí, liberalizace dovozu), což vedlo ke krachu řady firem a růstu nezaměstnanosti, přičemž následky (které vyvolaly řadu stávek a demonstrací) zmírňovala sociální opatření (např. subvence na potraviny). Tato opatření však opravdu časem snížila inflaci a přivedla do země nové investory. Jen v roce 1994 peruánská ekonomika narostla o 13%, což bylo nejvíce na světě. Další hospodářská krize Peru zasáhla až v roce 1998 jako důsledek asijské finanční krize. Fujimoriova liberalizace tak ve výsledku nastartovala éru dynamického hospodářského růstu, která trvá v podstatě dodnes.
Boj proti terorismu[editovat | editovat zdroj]
Za vlády Alberta Fujomoriho se Peru podařilo významně omezit činnost guerill, operujících na jeho území. Zlomem v činnosti Světlé stezky bylo 12. září 1992, kdy byl zatčen její vůdce Abimael Guzmán. Vůdce Revolučního hnutí Túpak Amaru se podařilo také dopadnout a oba dva byli později odsouzeni na doživotí. Tvrdý postup Fujimoriho a armády vedl k tomu, že počet členů obou guerill poklesl z tisíců na „pouhých“ několik set osob a jejich útoků v 90. letech výrazně ubylo.
Kontroverze vyvolal poslední velký útok členů Revolučního hnutí Túpak Amaru, ke kterému došlo koncem roku 1996. Komando dvanácti mužů a dvou nezletilých dívek vedených Néstorem Cerpou tehdy obsadilo japonské velvyslanectví v Limě a po 126 dnů zde drželo 72 většinou významných osob a diplomatů (původně zde drželi na 700 osob – například bratra prezidenta Alberta Fujimoriho, ministra zahraničí Francisca Tudelu či tehdejšího chargé d´affaires České republiky Lubomíra Hladíka, většinu z nich však postupně propustili). Fujimori tehdy odmítl jakékoliv vyjednávání a policie posléze velvyslanectví obsadila silou a všechny únosce zastřelila. Kromě 14 únosců v boji zemřeli dva policisté a jeden z rukojmích zemřel na infarkt. Po útoku se také ukázalo, že budova velvyslanectví byla celá monitorována odposlouchávacím zařízením.[2]
Druhé a třetí období[editovat | editovat zdroj]
V roce 1995 byl Fujimori znovuzvolen. V roce 2000 se rozhodl bezprecedentně kandidovat potřetí a ve volbách, které opozice označila za zmanipulované, opět zvítězil. Krátce nato se však jeho vláda po korupčním skandálu rozpadla. Fujimori brzy odcestoval do Japonska, kde ho proti případnému souzení v Peru chránilo jeho japonské občanství a faxem podal demisi.
Vydání a souzení[editovat | editovat zdroj]
V roce 2000 Fujimori utekl do Japonska (kromě peruánského měl i japonské občanství) a faxem poslal do Peru vyjádření o své demisi. V roce 2005 však odletěl do Chile, jelikož měl v úmyslu v Peru opět kandidovat v prezidentských volbách. Byl však zatčen na základě mezinárodního zatykače a vydán do Peru.[3] V roce 2007 byl Fujimori za zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení domovního práva odsouzen na šest let. V roce 2000 totiž nařídil prohledat byt, v němž měl šéf tajných služeb Vladimir Montesinos ukryty videozáznamy dokumentující korupci v jeho vládě. Pomocí falešného prokurátora pak chtěl důkazy ukrást. Celkem byl obviněn z dvaceti trestných činů, například z korupce a porušování lidských práv.[4] Měl například schválit dva masakry v letech 1991 a 1992, při kterých zahynulo 25 lidí. Spáchalo je zvláštní komando Colina, které s vědomím Fujimoriho zřídil právě Montesitos. Montesitos i členové komanda byly za tyto masakry již odsouzeni.[5] Fujimori soudní rozsudky považuje za politické pronásledování.
7. dubna 2009 byl odsouzen k 25 letům vězení, když ho soud shledal vinným z porušování lidských práv, z únosů a z podílu na zabití 25 lidí.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ CHAUVIN, Lucien. The Trials of Alberto Fujimori [online]. Time, 2007-12-12, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ PERGLER, Jan. Aktuálně.cz, 2006-06-10, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (česky)
- ↑ Peru žádá Chile o vydání Alberta Fujimoriho [online]. BBC Czech, 2006-01-03, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (česky)
- ↑ Alberto Fujimori odsouzen v první kauze k šesti letům vězení [online]. ČTK, 2006-01-03, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (česky)
- ↑ WICHS, Karel. Fujimori před soudem [online]. Český rozhlas 6, 2007-12-13, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (česky)
Prameny[editovat | editovat zdroj]
- WARSZEWSKI, Roman. Neohlášená smrt: Po stopách terorismu od Světlé stezky k bin Ládinovi. Frýdek-Místek : Alpress, 2005. ISBN 80-7362-121-5.
- ROEDL, Bohumír. Dějiny Peru a Bolívie. [s.l.] : NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-839-6.
- ROEDL, Bohumír. Ve stínu inky Túpaka Amarua. Praha : Scriptorium, 1998. ISBN 80-902151-7-3.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Alberto Fujimori ve Wikimedia Commons- Profile: Alberto Fujimori [online]. BBC News, 2008-6-30, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (anglicky)
