Spartakovo povstání bylo největší povstání otroků ve starověku, které ohrozilo samu existenci mocné Římské říše. Rebelie začala roku 73 př. n. l., když gladiátor Spartakus, původem z Thrákie, zorganizoval v gladiátorské škole v Capui vzpouru, která sice byla prozrazena, ale skupině asi 70 gladiátorů se podařilo uniknout. Skryli se na hoře Vesuvu, několikrát porazili římské oddíly a získali jejich zbraně. Postupně se k nim přidávali další otroci, pastevci i svobodní rolníci, až jich bylo přes 120 000. Se Spartakovým cílem odvést otroky z Itálie severní cestou část z nich nesouhlasila a pod vedením Gala Crixa se roku 72 př. n. l. oddělila. Krátce nato však byla poražena při hoře Gargano v Apulii. Spartakovo vojsko, proti němuž se následně římská armáda obrátila, však zvítězilo v několika bitvách v severní Itálii. Přestože nyní měli otroci cestu přes Alpy volnou, pustili se na jih a obsadili město Thúrii, které učinili svou základnou, ale nepodařilo se jim přeplavit na Sicílii.
Mezitím se římským velitelem stal Marcus Licinius Crassus, který zavedl disciplínu, postavil nové legie a Spartakovy přívržence uzavřel na Bruttijském poloostrově na jihu Itálie. Jim se sice podařilo dostat z obklíčení (71 př. n. l.), ale od Spartaka se odštěpily oddíly pod vedením Gannika a Casta, které byly Římem poraženy. Samotné Spartakovo vojsko bylo nakonec poraženo v Apulii na řece Silarus, kde zemřelo asi 40 až 60 tisíc vzbouřenců i sám Spartakus. Poslední povstaleckou skupinu v severní Itálii zničil Pompeius, který se právě vracel z Hispánie. 6 000 poražených otroků dal Crassus ukřižovat podél cesty Via Appia. Spartakovo povstání bylo v průběhu dějin vnímáno jako symbol boje proti otroctví a nespravedlnosti. Stalo se námětem mnoha kulturních děl, od obrazů a soch přes knihy, divadelní hry a balet až po filmy a seriály.
.jpg)