Mstislav Rostropovič
| Mstislav Leopoldovič Rostropovič | |
 Mstislav Rostropovič v roce 1991 |
|
| Narození | 27. března 1927 Baku |
|---|---|
| Úmrtí | 27. dubna 2007 (ve věku 80 let) Moskva |
| Příčina úmrtí | Kolorektální karcinom |
| Místo odpočinku | Novoděvičí hřbitov |
| Alma mater | Moskevská státní konzervatoř |
| Povolání | hudební skladatel, dirigent a hudební pedagog |
| Ocenění | Cena kněžny asturské za svornost (1997) Q21541633 (1997)Hudební cena Léonie Sonning Praemium Imperiale Four Freedoms Award … více na Wikidatech |
| Manžel/ka | Galina Višněvskaja |
| Rodiče | Leopold Rostropovič |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Mstislav Leopoldovič Rostropovič (rusky: Мстислав Леопольдович Ростропович; 27. března 1927 v Baku - 27. dubna 2007 v Moskvě) byl ruský violoncellista a dirigent. Byl považován za jednoho z nejlepších violoncellistů 20. století.
Roky vrcholu své umělecké kariéry strávil v emigraci v západní Evropě a ve Spojených státech. Ze Sovětského svazu musel odejít, když v roce 1970 otevřeným dopisem podpořil disidenty v čele se spisovatelem Alexandrem Solženicynem, do Ruska se nevrátil dvacet let.
Blízký vztah měl k Praze a Československu (a posléze Česku).
Obsah
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Pocházel z hudební rodiny. Hru na klavír se učil nejprve od své matky, otec a po jeho smrti Semjon Kozolupov, známý violoncellový pedagog působící na moskevské konzervatoři, ho zasvěcovali do tajů violoncella. Rostropovič absolvoval pod jeho vedením moskevskou konzervatoř, kde studoval např. i u Šostakoviče a Prokofjeva. Díky úspěchům v mezinárodních soutěžích, zcela na počátku zejména v interpretační soutěži Pražského jara, si brzy vybudoval výjimečné renomé violoncellisty. Rok 1967 pak znamenal jeho průlom i jako dirigenta, když s velkým ohlasem řídil provedení opery Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského v moskevském Velkém divadle.
Dopis na podporu Solženicyna[editovat | editovat zdroj]
Už v padesátých letech se zastal svých nedávných pedagogů Dmitrije Šostakoviče a Sergeje Prokofjeva, když byli obviněni z formalismu. Nejvýraznějším projevem jeho odporu proti sovětskému režimu ale byl dopis, který zaslal v roce 1970 do redakce deníku Pravda. Zastal se v něm disidentů v čele s nositelem Nobelovy ceny Alexandrem Solženicynem.
V tomto dopise kritizoval potlačování svobody projevu a utiskování umělců, hudebníků či spisovatelů, jichž byl Solženicyn příkladem.
| „ | To nejlepší, co jsem v životě udělal, nebylo v mé hudbě, ale v jediné stránce tohoto dopisu. Od té chvíle moje svědomí bylo čisté a jasné. | “ |
| — Mstislav Rostropovič, 2002[1] | ||
Dopis nebyl v listu kontrolovaném komunistickou stranou nikdy zveřejněn, ale dostal se přes hranice a objevil se v západoevropském tisku.
Nucená emigrace[editovat | editovat zdroj]
Společně se svojí manželkou (vynikající ruská sopranistka Galina Višněvská) nebyli zatčeni, ale postupně jim byly omezovány možnosti vystupování. Nesměli hrát v rozhlase a televizi, byly jim zakazovány koncerty ve velkých městech. Višněvská vzpomínala, že v tisku po moskevské premiéře nového nastudování Prokofjevovy opery Hráč nebyla vůbec zmíněna, přestože ztvárnila hlavní roli.
V roce 1974 jim byla udělena výjezdní víza, aby mohli přijmout pozvání k vystoupení v zahraničí. O čtyři roky později byli v Paříži zbaveni sovětského občanství (bylo jim navráceno až po pádu režimu v roce 1990). Pár se s dětmi usadil ve Spojených státech, kde Rostropovič v roce 1977 převzal vedení Národního symfonického orchestru ve Washingtonu po Antalu Doratim.
Dál se prezentoval i politickými gesty, například berlínským vystoupením v roce 1989. Hrál violoncellové suity Johanna Sebastiana Bacha na troskách stržené Berlínské zdi.
Návrat domů[editovat | editovat zdroj]
Přestože je rehabilitoval již Michail Gorbačov před pádem železné opony, Rostropovič a Višněvská se dostali zpět do Ruska až v době blížícího se pádu komunistického režimu v roce 1990. První vystoupení v Rusku absolvoval jako host, za dirigentským pultem washingtonského orchestru při čtyřech koncertech v Moskvě a tehdejším Leningradu. V následujícím roce Rostropovič oficiálně podpořil v Moskvě Borise Jelcina v době srpnového puče konzervativních sil.
Později svůj život dělil mezi Rusko, Spojené státy a Francii. Zemřel po dlouhé těžké nemoci (v únoru a dubnu roku 2007 prodělal dvě těžké operace v souvislosti s rakovinou jater) 27. dubna téhož roku v moskevské nemocnici. Rozloučení s ním se konalo 28. dubna ve Velkém sále Moskevské konzervatoře, církevní obřad pak v Chrámu Krista Spasitele. Pohřben je na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.
Charitativní činnost[editovat | editovat zdroj]
Byl znám i svými dobročinnými aktivitami. Stal se prezidenten Dobročinného fondu Višněvské-Rostropoviče, který pomáhal dětským léčebným zařízením Ruské federace, dále pak jedním z členů opatrovnické rady školy A. M. Gorčakova, která vznikla v duchu tradic Carskoselského lycea.
Soukromý život[editovat | editovat zdroj]
V roce 1955 se oženil s ruskou operní pěvkyní Galinou Višněvskou. Měli dvě dcery, Olgu a Jelenu.
vztah k Československu (a Česku)[editovat | editovat zdroj]
K Československu (a posléze k Česku) měl velmi vřelý vztah. V roce 1950 se v Praze stal vítězem prvního ročníku violoncellové soutěže Pražského jara o cenu Hanuše Wihana. V roce 1952 natočil s Českou filharmonií pod taktovkou Václava Talicha Koncert h-moll Antonína Dvořáka. Později prohlásil: „Tuto nahrávku Dvořákova violoncellového koncertu považuji za svou vůbec nejlepší. A i když jsem později tento koncert nahrál ještě sedmkrát, znamená pro mě nejvíc. Celý život jsem zůstal věrný tomu, co mě naučil Václav Talich.“[2]
Otevřeně odsoudil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Do Česka se vrátil znovu až v roce 1991, kdy hrál na mimořádném koncertu Pražského jara u příležitosti stažení sovětských vojsk z Československa.
V roce 1998 mu Univerzita Karlova udělila čestný doktorát.
"eSACHERe"[editovat | editovat zdroj]
U příležitosti 70. narozenin švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera (1906 - 1999) oslovil 12 skladatelů a společných přátel (Conrad Beck, Luciano Berio, Pierre Boulez, Benjamin Britten, Henri Dutilleux, Wolfgang Fortner, Alberto Ginastera, Cristóbal Halffter, Hans Werner Henze, Heinz Holliger, Klaus Huber a Witold Lutoslawski) s napsáním skladeb pro sólové violoncello, s použitím not obsažených v jeho jméně (eS, A, C, H, E, Re). Skladby jím byly částečně uvedeny v Curychu, 2. května 1976. Celý projekt "eSACHERe" byl uveden (poprvé v kompletním provedení) českým violoncellistou Františkem Brikciem, 9. května 2011 v Praze.
| Skladatel | Skladba |
|---|---|
| Conrad Beck | Drei Epigramme |
| Luciano Berio | Les Mots sont allés ... |
| Pierre Boulez | Messagesquisse |
| Benjamin Britten | Tema 'Sacher' |
| Henri Dutilleux | 3 Strophes sur le nom de Sacher |
| Wolfgang Fortner | Thema und Variationen |
| Alberto Ginastera | Punena n° 2, op. 45 |
| Cristóbal Halffter | Variationen über das Thema eSACHERe |
| Hans Werner Henze | Capriccio per Paul Sacher |
| Heinz Holliger | Chaconne |
| Klaus Huber | Transpositio ad infinitum |
| Witold Lutosławski | Sacher-Variation |
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ "The best step was not found in music, but in one page of this letter. Since that moment my conscience was clean and clear." Citováno z Rostropovich: A life in music, zpravodajský web BBC, 16. dubna 2002.
- ↑ Antonín Dvořák: Koncert h moll. Mstislav Rostropovič, Václav Talich, Česká filharmonie, Supraphon
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Chentova, Sofja Michajlovna: Rostropovič. Přel. Cyril Polách. Praha: Český spisovatel, 1997. ISBN 80-202-0658-2.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mstislav Leopoldovič Rostropovič ve Wikimedia Commons- Rostropovich: A life in music, zpravodajský web BBC, 16. dubna 2002. Anglicky
- Russian maestro Rostropovich dies, zpravodajský web BBC, 27. dubna 2007. Anglicky
- Zemřel slavný hudebník Mstislav Rostropovič, iDNES, 27. dubna 2007
- Mezinárodní soutěž Pražského jara
